Ráno v pět na kolo a po osmé už u snídaně s dvěma krásnými dětmi a manželem. Přes den děti, oběd, práce, poklidit. Po večeři uspat děti a hurá na běžecký 20K v uličkách kolem domu. To je tvrdá příprava na Ironmana. Mám obrovský respekt k ženám od rodin, které jsou schopné se na takovéto akce připravovat dlouhé měsíce a při tom zvládat vše okolo a ještě s úsměvem od ucha k uchu.
O to víc mě těší, že jsem toho mohl být součástí a přidat plavecký střípek do skládačky. V březnu 2019 jsem potkal Aničku poprvé a od té doby se těším na každé další společné plavání. Je fajn být obklopen inspirativními lidmi. A jak to má Anička s plaváním, vám už řekne sama.
Autor textu: Anička Michalcová
Ještě před čtyřmi lety by mě nenapadlo, že může dospělák-nezávoďák závodit v plavání. Plavala jsem často a pohodlně 2-3 km v bazénu od svých dvaceti let metodou TI a před třicítkou i obden s dětmi v břiše. Na vejšce jsem musela splnit limity na kraul a neuplavala nejdřív ani pětadvacet metrů. Ale venku jsem si troufla doplavat k ochranné síti na žraloky, tak 200 metrů, a pak už jsem měla strach. Sem tam jsem běhala do daleka, půlmaraton, maraton, desítku, ale kolo jsem neměla a bála se.
Znala jsem ty slavné záběry z Ironmanu z Hawaie, přečetla snad všechny biografie nesmrtelných atletů, snila o závodním kole, aeropozici a finish line s červeným kobercem:) … a tak nějak šťastnou náhodou jsem se dostala k trasování slabozraké holčiny na krátkou triatlonovou vzdálenost.
Na kanále v Račicích, na svém prvním triatlonu, který byl asi jediný triatlon na světě zároveň ve třech (Eva, já jako trasér a Alenka v mým břiše:) jsem plavala prsama s hlavou nahoře v ne totálním ponoření, ale totální panice bazénového plavce… aspoň jsem Evu mohla hlídat celou dobu – ale samozřejmě mi málem odplavala:) Triatlonový plamen ve mně zahořel a po dvouroční pauze na druhé dítko jsem stála na startu prvního půlironmanu (1,9 km plavaní 90 km na kole a 21 km běhu). Naplaváno bylo, ale po skoku do vody po nohách, protože jsem ještě neuměla bezpečně šipku, jsem dostala zase panický záchvat a doprsovala k první bójce s hlavou nahoře s myšlenkami, že tady můj závod s roční přípravou skončil. Nakonec jsem to přežila.
Pár triatlonů dál, a moje první plavecká štafetová šestihodinovka, zase s Evou, a prvních uplavaných 10 km. Tady jsem potkala Jakuba osobně – zpočátku jen přes otužovaní, ale pak jsem pochopila, že umí mnohem víc, a že mi ukáže tu absolutní svobodu v plavaní na dálku.
Chodili jsme spolu na řeku v Kralupech i v Braníku – já v neoprenu, on v plavkách. Párkrát jsem neopren sundala a hledala odvahu a limity sama v sobě plavat ve studené vodě dál a déle – po kolínka, po krk, pár temp s hlavou ve vodě, 10 minut, k molu…
Jakub mě učil hledat proudění za plavcem, draftovat a správně koukat, kam plavu. Cítit druhého a využít ho pro svoji rychlost a ekonomické šetření sil. Naučil mě nikdy nelézt do vody bez bójky a proč. No proč. Protože se na ní skvěle odpočívá uprostřed řeky v naprostém klidu:) a taky se tam dají dát klíče:). Později v létě na Gastonovi jsem tam měla i hydrovak s hadicí vyvedou ven na občerstvení – 25 km je 25 km, i když po proudu, za ty 4 hodiny se jíst musí. Bojka je prostě základ! Čeho si moc vážím je, že se se mnou párkrát podělil o svoje strachy z hlubin temné vody a já pak o svoje – a tak ve dvou se pak už není čeho bát.
Po každé lekci mu vždy sepíšu svoje dojmy, postřehy a co jsem si z lekce odnesla. Jako třeba:
“25.4.2019 Řeka, cca 18 min, 14 °C, bez neoprenu.
Začátek – první tempa dobrý, pak asi minuta vnitřní nejistota kvůli chladu na obličeji a hrudníku, změna dechu, uvědomění si toho, uklidnění se vnitřní konverzaci, že je to normální, přirozený a v pohodě, a pak úplně dobrý. Při větší rychlosti jsem cítila, jak sama generuju v sobě teplo (úžasný). Drafting za nohama nezvládám:) sighting na bójku, objekt, strom v pohodě. Po výlezu cca za 5 min klepačka:) ale zima mi vlastně nebyla! Díky!”
Taky mě naučil šipku. Tu jsem parádně využila na Vytrvalcovi v Hostivaři, kde se třikrát skáče z mola. Měla jsem tam skvělý čas a hlavně pocit, že jsem fakt plavala pod kontrolou. (foto by www.TTTparta.cz)
Ve Švýcarsku na IM 70.3 jsem vylezla na krásném místě v kategorii z vody, která byla na triatlety dost studená (13 °C), ale vůbec mi to nevadilo – Jakub mě ve Vltavě připravil na všechno. Dokonce jsem vylezla s pusou od krve, jak mě tam v té pranici někdo ke konci nakopl, ale v klidu jsem to vydechla a pokračovala na kolo.
Pamatuji si z tréninků s Jakubem, že někdy jsem už měla necitlivé konce prstů i obličej, ale plavala jsem dál, protože on vedle mě ten neopren prostě neměl. Na všechny závody mi tyhle tréninky na otevřené vodě dodaly tolik sebevědomí, že jsem pak v závodě neměla paniku ani strach.
Na Challenge v Praze mě zanořila při startu kolegyně pod hladinu, a další mě hned přeplavala, nemohla jsem vůbec popadnout dech, nalokala se, a rychlé holky mi hned odplavaly. Až po dobré minutě jsem se oklepala- hlavou projely samozřejmě negativní myšlenky, že jsem ztratila ten čas a skupinu – ale našla jsem cestu a během pár minut stáhla pomalejší závodnice s využitím všeho, co mě Jakub naučil – jejich proudění, svezení se vedle nich, dobrého točení kolem bójky, udržení rovné cesty, setrvání v klidu, zachování co nejlepší techniky, klouzání a že je občas třeba mít ostřejší lokty. Dohnala jsem čas i psychiku a závod vyšel skvěle.
Na Gastonův memoriál jsem jela připravená psychicky a nutričně, fyzicky jsem měla rezervu z triatlonu, naplavaný objem už moc ne. Ten závod patří mezi nejlepší zážitky sezóny. Plave se 25 km z Ústí do Děčína po proudu v Labi. Pro mě v neoprenu. S bójkou. A jídlem v bójce. Co 5 km (cca 25 min) mi pípnul Garmin, já se napila/najedla, a plavala dál. Jako stroj. Čas utíkal mimo mě. Byla jsem někde v časoprostoru mezi. Najednou byl konec a mě to bylo trochu líto. Čtyři hodiny kraulu. Bez přestávky. Venku. V řece. Jako doma. Byla jsem čtvrtá. Jako loni Jakub. Vnuklo mi to myšlenku, že chci poznat ještě víc. Co ve mě je.
Letos jsme se zaměřili na techniku, počty záběrů na bazén, dvojkop (2bk). Stáhla jsem dobrých 10 s/100 m na své cestovní rychlosti (na 2-4 km) současně s poklesem tepů o 15-20 t/min. Což je pro triatlonistu zásadní – nevyčerpat se hned ve vodě. Jsem pořád ve svých očích pomalá, takže jedeme dál:)
Šestihodinovka ve Zlíně sólo, na kterou mě zase trochu ukecal, se zatím odkládá. Stejně tak jako můj první celý Ironman. Ale ty závody jsou malicherné v porovnání s hodinami totálního :))) štěstí ve vodě, kdy můžeme plavat. Už brzo zase venku…
Díky Jakube za Tvojí práci, a to vše lidské kolem 
Anička
Anička Michalcová
Fyzioterapeutka
Triatlonistka, vášnivá plavkyně, začínající otužilkyně
a hlavně skvělá maminka od rodiny.
ARVE Error: Invalid URL
https://www.plavmechytre.cz/wp-content/uploads/2020/05/2020_05_14-Anička-Vojkovice_02.mp4 in mp4