Nikdy jsem plavání a pobyt ve vodě moc nemilovala, navzdory tomu, že jsem vodní znamení. Navíc to ještě posílil zážitek, kdy jsem asi jako 12letá plavala v rybníku tam a zpět a pak už sotva popadala dech. Při cestě nazpět mi z legrace jeden kamarád ponořil hlavu pod vodu a topil mě, myslím, že jsem vypila půl rybníka i pár kaprů. Od té doby jsem měla hrůzu z toho, že mě při plavání někdo zatlačí pod vodu a plavání jednoduše vzdala.
Autor textu: Petra Gávelová
Vždy jsem to odůvodnila svým špatným zážitkem. Popravdě, nikdy jsem se pořádně neučila splývat a když jsem to zkoušela, vždycky jsem se nalokala vody. Jelikož dělám dost tělu-nepříznivých sportů jako cyklistiku silniční i horskou, skialpinismus, lezení, dříve bojové sporty, vždycky jsem chtěla mít plavání jako kompenzaci. Ale bohužel to zůstalo pouze u plavání s hlavou vysoko nad vodou.
Nikdy mě ani nenapadlo, že bych kdy pomýšlela na triatlon, protože jsem téměř neplavec. Zůstala jsem tedy závodně u cyklistiky a občasně duatlonu a záviděla jsem lidem, co se v té vodě umí pohybovat a na triatlon jezdila pouze fandit. Jednou na vysoké škole jsem si koupila plavecké brýle, pak jsem se opět ujistila, že tu hlavu prostě potopit neumím, a nakonec jsem je využila až po víc než 6 letech. Když jsem při plavání s hlavou vytaženou až ke stropu potkala na Šutce trenéra plavání (Jakuba), tak jsem si prostě řekla, že můj handicap je pouze neznalost a chtěla jsem to zkusit.
Na první lekci jsem byla neuvěřitelně překvapená z toho, že pod hladinou vůbec dokáži existovat. Během první hodiny jsem se naučila splývat a zjistila, že pod vodou není vůbec zas tak špatně. Stačilo dostat ty správné instrukce jak. Pomalu jsem se rozkoukávala a sžívala se s novým světem. Mým velkým problémem je umět se správně nadechnout a vydechnout, takže si občas loknu. Ale pořád to je o dost lepší, než plavat s hlavou nad hladinou a štítit se každé vlny či každého cákance, který vdechnu. A hlavně, plavání s hlavou nad hladinou mě šílené nebaví. Vždy jsem si odbyla svých 15 bazénů a byla jsem ráda, že jdu ven. Po první hodině jsem byla rozhodnutá, že do toho půjdu. Pod tou vodou mě to bavilo, bylo to jiné a daleko zajímavější.
Učili jsme se po malých krůčcích, byla jsem ráda, že na druhé lekci jsme začali opět od splývání a základní cviků. Jak se vlastně ve vodě pohybovat, aby nám ve vodě bylo příjemně. Trenér byl ve vodě se mnou a člověk se cítil o dost lépe, že tam nebyl sám. I druhá lekce mě hodně nakopla, abych v tom pokračovala. Myslím, že překonat ten blok a naučit se dýchat bylo to nejtěžší. Troufám si říct, že to možná nebyl blok, ale jen lenost a neznalost. Všem jsem prostě říkala, že dělám všechny sporty a na plavání nemám čas a ani to neumím.
Když jsem zjistila, že je mi ve vodě příjemně, chtěla jsem víc. Dále jsme začali zapojovat základní prvky kraula. Ze začátku jsem byla trochu rozpačitá a pohyby jsem nedělala dynamicky, ale je to tím, že se soustředíte pořádně na jednu věc a ostatní opomenete. Nikdy jsem si nemyslela, že záleží na tolika prvcích, aby byl plavec rychlejší a nevynakládal takovou námahu při pohybu ve vodě. Kdo umí techniku, tak většinou vyhraje. Když jsem dříve sama zkoušela kraula, byla jsem tak po čtyřech krátkých tempech úplně vyřízená. Tady mi začalo všechno do sebe logicky zapadat, a vůbec jsem netušila, na čem všem záleží.
Na dalších dvou lekcích, hodně podobných, jsme zapojovali základní před-přípravnou techniku bruslaře, a začala jsem pomalu přidávat i pohyb rukou do stylu kraula. Prozatím jen částečně. To mi moc nešlo. Než se do hlavy vštípí koordinace na první pohled jednoduchá, chvíli to trvá. Jednu z lekcí se mi hodně špatně dýchalo a byla jsem rozhozená. Naučila jsem se, že ten dech je obrovsky důležitý. Já jsem se správným dýcháním měla odjakživa problém, takže myslím, že mě to bude pronásledovat ještě hodně dlouho. Myslím, že se jednak špatně nadechuju, a ještě hůře vydechuju. Bylo perfektní, že na co jsem se zeptala, proč to tak je, dostala jsem vždycky odpověď a prostě to fungovalo. Sama bych se tohle nikdy nenaučila.
Potom jsem delší dobu neplavala, protože to časově nevycházelo. Domluvila jsem se s trenérem po delší době ráno v bazénu, kde byl úžasný klid, což mi pomáhalo. Zopakovali jsme od splývání po všechny základní prvky, a začali jsme opravdu kraulovat. Trenér byl ze začátku na suchu a pouze mě opravoval. Cítím se ve vodě už velmi dobře, dokonce lépe pod vodou než nad vodou. Začal mě učit kraula a opravovat veškeré detaily. Koordinace ze začátku dělala problém, ale potom si to hlava uvědomila. Je tam spoustu věcí na co myslet, do jaké polohy dát správně ruku, kdy uvolnit a v jaký okamžik ponořit ruku pod hladinu dynamicky, mít hlavu v prodloužení, mít hlavu rovně a tělo v rotaci, ale pouze tak, aby nás hrudník velkou částí nesl a byl natočen jen částečně, dynamika v bocích a správně nohy, a spoustu dalších “drobností“. Tu lekci jsem měla úplně perfektní pocit, protože jsem konečně plavala. Nabilo mě to na celý zbytek dne. Hodina a půl utekla jako nic, a tentokrát jsem se ani nerozklepala zimou. Trenér mě natáčel na video, abych sama sebe viděla. Myslela jsem si, jak špatně to bude vypadat a byla jsem hodně udivená, že to opravdu vypadá jako kraul. To mě hodně potěšilo. Ještě se budu muset naučit lepší technické provedení s menší frekvencí nohou – to jsem si skoro ani neuvědomila, že dělám. A umět se “jednoduše“ uvolnit.
Po téhle lekci jsem šla do bazénu sama. Rozplavala jsem se na klasická prsa s ponořováním a vynořováním. Někteří lidé se ponoří a hned vynoří na jeden takt, a takhle jedou celý bazén. Já bych to neudýchala. Ponořím se na tři tempa pod vodou (což je mi velmi příjemné, oproti plavání nad vodou je to nesrovnatelně rychlejší a příjemnější) a dvě tempa nad vodou na dostatečný nádech. (pozn. red. teď už do prsou umí dýchat pohodlně rytmicky) Vím, že když se špatně nadechnu, ve vodě si občas loknu a pak mě to potrápí. Na to si musím dávat pozor. Potom jsem se zkoušela uvolnit a splývat. Pak jsem pokračovala bruslařem a snažila se pod vodou co nejpomaleji vydechovat. Mezi tím splývání. Pak jsem zkoušela kraul, myslím že to celkem šlo!
(postřehy: Příště bych ráda vypilovala ty ruce. Myslím, že pod vodou to celkem zvládám, ale pořád ta dynamika zasunutí ruky do vody, tam si pořád nejsem jistá. Dále směr natažené ruky a správná poloha těla – jak moc zůstat hrudníkem přímo. Nezapomínám na hlavu v prodloužení. A to dýchání, to mě pořád trošku limituje.)
Začínám pomýšlet, že ten triatlon není úplně nereálný.
Díky Petro za Tvá slova a nové nadšení do plavání. Myslím, že o Tobě ještě uslyšíme a to nejen na stránkách Plavme chytře, ale i na triatlonové scéně. Holky třeste se!
Díky za Tvou důvěru.
Jakub
Petra Gávelová
bublikova.petra@email.cz
vášnivá cyklistka, lezkyně, skialpinistka, blázen do pohybu
a vědecký pracovník Centrum výzkumu Řež
na pozici Group leader of Research Activity Material Structures