Moje motivace k pohybu.

V každé době byla moje motivace k pohybu jiná a je zajímavé si zavzpomínat. Řekněme, že nejde o můj světonázor, ale spíše o tok myšlenek, který může být časem mírně zkreslený. Příjemné čtení…

Když jsem byl úplně malý (3-6 let),

motivace byla jediná, prostě řádit. Užít si každou chvilku. Dělat něco, co mě baví, co je zábava. Co mě nebavilo, to jsem nedělal. Ne že bych si to zcela pamatoval, ale vidím to i na svých dětech. A tak nějak se k tomu snažím vrátit.

Když jsem byl větší (8-10let),

moje motivace byla nezklamat dědu, který mě chodil vyzvedávat na Judo a já nebyl schopen mu říci, že mě to tam už nebaví. Krušné období, ale jsem za něj rád, bez něj bych přišel o velkou lásku svého života – Judo.

V dalším období, řekněme ve věku 11 až 15 let,

byla vnější motivace poměrně silná. Začalo se jezdit na závody a já nechtěl být jednoduše bit. Byl jsem bit. Trénoval jsem s vidinou, že je na závodech taky jednou proházím. Vidina je vidina, realita je realita, a tak umím alespoň poměrně slušně padat 🙂 .

V cca 16 letech se to zlomilo

a došlo mi, že se mi ten pohyb (judo – hody, strhy, práce a komunikace se soupeřem) neskutečně líbí. Je to úžasný pocit, když máte v rukách 90 – 100 kilového chlapa, je vám 16 let, máte 75 kilo a třísknete s ním bez větší námahy tak, že zaduní tělocvična a ostatní nadskočí. Být na druhé straně je snad ještě hezčí. S někým spárujete, je menší, lehčí a najednou vám sebere nohy (podmete vás) tak, že tlesknete chodidly a už se válíte po zemi, vše se odehraje v sekundě, nic jste nečekali a prostě se to stalo. Neskutečně krásný pocit. Trénovali jsme pro tu lehkost, jednoduchost, účelnost a krásu pohybu.

Zároveň s tím přišlo období (17-18),

kdy jsme začali vést vlastní tréninky. Nová dávka motivace, předat vše co nám bylo dáno a mnohem víc. Nechtěli jsme opakovat chyby, které jsme si mysleli, že na nás trenéři „napáchali“. Hodně seminářů, tréninků a snažení předat to nejlepší a dále pracovat na sobě. Motivací byly ty děti, sledovat jejich posun, tu změnu v průběhu doby, jejich radost po vítězství na závodech.

Velký zlom přišel po 20 roce života.

Shodou náhod, mi byl diagnostikován určitý nesmysl a já se každý půlrok ocitl v revmatologickém ústavu na kontrole mezi 3x až 4x staršími lidmi s vidinou, že se jednou přestanu moci hýbat v důsledku srůstání kostěných můstků mezi obratli. Celé to ale mělo velmi pozitivní efekt. Nejen, že mi po deseti letech došlo, že to doktoři pomotali a že mi vůbec nic není, ale hlavně na základě původní diagnózy moje jediná šance byla se nepřestat hýbat a ideálně pořád cvičit. Čím silnější tělo, tím déle prý budu mít plnohodnotný život. Teď už se tomu celému směju, ale s tím pohybem to byla pravda.
Motivace pro pohyb byla tou dobou poměrně silná a jasná. Moci dojít do školy, vyspat se přes noc, dostat se v noci na záchod (tam to šlo, to musíte… , ale zpět…).

Diagnóza měla velký vliv na plavání.

V tomto období jsem měl velký problém i při plavání v bazénu. Usilovné kopání prostě nešlo, bolelo to a tak jsem to nedělal. Používal jsem při plavání jen ruce a tělo, nohy jsem „vláčel“ za sebou. A ejhle, ono to jelo stále téměř stejně rychle, jen jsem nebyl tolik zadýchaný. Začal jsem vodu více vnímat. Všímat si, jak se v ní a k ní chovat a že ji lze „nějak cítit“. Při pohledu na ostatní plavce, na to co cvičí a jak plavou, jsem si připadal dost osamoceně. O tom ale více v Plav BIO.

Po 25 roce došlo i na myšlenky

o budoucnosti. Vždy jsem chtěl být mladý otec, abych dětem stačil, mohl s nimi vše prožívat, hrát si, sportovat a napodobovat je. Nebyl to žádný velký motor, ale na pozadí to vždy běželo (haha „běželo“ jak příznačné).

Nyní cítím,

že pohyb prostě potřebuji. Dělá mi to opravdu dobře a přenáší se to do osobního života (až mě to trochu děsí). Dřív jsem si myslel, že na něco prostě mám a na něco jiného ne. Dnes už to tak není, vím, že lze najít cestu jak dosáhnout čehokoliv, co si vymyslím.

Mojí momentální motivací je,

abych byl v sobě silný a plný energie a chuti být s mou rodinou a plně se jí věnoval. Pokud tedy ukrojím ze společného rodinného času a dostatečně a hlavně smysluplně se hýbu, mám pak více sil a energie to rodině vracet. A to je pro mě momentálně to nejdůležitější.

Citát neznámého:

„Tvoje momentální nálada je taková, jako je tvoje momentální fyzička“

(za slovo „fyzička“ si dosaďte každý, co potřebujete – svoboda pohybu, maximální síla, výdrž, obratnost, taneční schopnosti…)