Zvládli jsme to! …říká Petr Šlajs. S šesti plavci zvládli obousměrnou plavbu ze Severního Irska do Skotska a nazpět (75 km) za neuvěřitelných 22 h a 59 min a vylepšili tím dosavadní rekord o více jak 5 hodin. O akci „CZECH IT! “ jsem se dozvěděl na začátku května 2018, kdy přišel email pro členy I.PKO, ve kterém stálo, že hledají doprovodné plavce na 36 hodinovou štafetu v Bráníku, které má být přípravou na „nějakou“ přeplavbu. O přípravné 36 hodinovce až jindy, teď už nechám Petra, ať vám poví o přeplavbě severního kanálu – North channel. Jakub Běžel
Autor textu: Petr Šlajs
Zvládli jsme to! Ve složení (zároveň i v pořadí) Petr Šlajs, Rory Fitzgerald, Zuzana Procházková, Zdeněk Sláma, Jakub Valníček a Pavlína Procházková jsme zvládli obousměrnou plavbu ze Severního Irska do Skotska a nazpět (dohromady 75 km) za neuvěřitelných 22 h a 59 min a vylepšili jsme tím dosavadní rekord o více jak 5 hodin. Štafeta byla poskládaná především z plavců z České republiky, kteří jsou zároveň členové I. Plaveckého Klubu Otužilců Praha (I.PKO).
Jak to celé vzniklo
Prvotní myšlenka o přeplavbě se rodila kolem června minulého roku (2017) a mluvilo se dokonce i o 3way a 4way plavbě (3 nebo 4 směry). Později nám bylo ale řečeno, že organizaci zajišťující přeplavby přes North Channel se do toho nechce – bylo by to příliš extrémní a komplikované. Až po konečném rozhodnutí o 2way plavbě, tedy tam a zpět se pak konečně pomalu začal formovat náš tým. Ten, kterému se to zdálo méně zajímavé, vypadl, naopak jiní si začali na kratší plavbu více věřit a do týmu se s chutí přidali. Já se tak dostal z počátečního náhradníka na čtvrtém místě až do samého jádra týmu. Organizačním tahounem celé akce se stal Jakub a v prosinci 2017 byl odsouhlasen název týmu CZECH IT !.
V rámci příprav se také konala cvičná plavba ve Vltavě v pražském Braníku. Kdy se plavci týmu CZECH IT! a další dobrovolníci z I.PKO sešli na 2 dny. Štafetovým způsobem se pak plavalo 36 hodin v kuse a v mezidobí se odpočívalo ve stanech u břehu řeky. Všichni si akci pochvalovali a myslím, že tento typ tréninku byl před samotnou přeplavbou velmi důležitým. Já jsem se bohužel kvůli svým pracovním povinnostem v zahraničí nemohl akce zúčastnit a musel jsem se spíše smířit s individuální přípravu.
O posledním členovi naší šesti-členné štafety se rozhodlo až pár měsíců před samotnou plavbou. Stal se jím Rory z Velké Británie, který od samého začátku byl zapojen do naší plánovací skupiny a hodně o účast v naší štafetě stál. Zpočátku jsme si mysleli, že naše štafeta zůstane ryze česká, ale řekl bych, že nikdo z nás tohoto rozhodnutí ani na chvilku nelituje. Rory je z nás nejzkušenější – je mu 60 let, plave od svého dětství a navíc přeplaval i pověstný kanál La Manche. Dokonce se v Severním Irsku narodil, takže nám mohl předat spoustu cenných informací, jak o samotných přeplavbách, tak o místních medúzách, mořských proudech apod.
North Channel aneb cesta tam a zpět
Nalodili jsme se v přístavu ve městě Bangor. Celkem se nalodilo 13 lidí (6 plavců + 3 support, 1 lodivod – kapitán Charles, 2 pozorovatelé/rozhodčí a 1 Infinity Channel – guide/Padraig Malon). Loď nebyla bůhvíjak velká, takže jsme se museli poměrně uskromnit. Místa byla především na sezení, pouze vpředu lodi byla malá kajuta pro 2 lidi na spaní.
Pořadí plavců jsme sestavili od papírově nejrychlejšího po nejpomalejšího tak, abychom dosáhli co možná nejlepšího času. Největší obavy při plavbě jsme měli z velmi studené vody 10-11° C a ze žahavých medúz (talířovka obrovská), kterých je zde spousta.
Z přístavu jsme odpluli v sobotu 23.6. v 18:00. Start naší plavby byl na pobřeží městečka Donaghadee (asi 20 min od přístavu). Loď zastavila 200 m od břehu, a tak první plavec musel nejprve doplavat na břeh, postavit se na břeh, aby měl vodu pod pasem a zvednout ruce vzhůru.
Irsko->Skotsko
V 18:37 zazněla siréna a přeplavba mohla začít a za potlesku a pokřiku našich příznivců z místního oddílů otužilců Chunky Dunkers jsem se odrazil ze skalnatého výběžku a zamířil ke 35 km vzdálené pevnině Skotska.
Za svoji první hodinu jsem viděl ve vodě spousty medúz, především těch nežahavých. Talířovek jsem také pár zahlédl, ale naštěstí jsem se jim stihl vyhnout anebo byly pro mě v bezpečné hloubce. Rory nám vysvětloval, že za slunce jdou medúzy hlouběji pod hladinu a nejsou tedy tak nebezpečné…o to více jsem se bál, co přijde při plavbě v noci. Plavba mi vůbec neutíkala, jedna hodina v té studené vodě byla nekonečná. Když jsem se podíval po delší době na hodinky, ukázaly mi, že mám odplaváno teprve 25 min. Byl jsem tak šťastný, když mě vystřídal v pořadí 2. plavec Rory a já se tak mohl jít zahřát na loď.
Rozehřátí pak i díky našemu support týmu (Ilče, Nikče a Páje) netrvalo zase tak dlouho. Rychle jsem se usušil, oblékl do teplého, kopnul do sebe pár šálků teplého čaje a začal cvičit – kliky, dřepy apod. Trochu nevýhoda byla, že si člověk na lodi nemohl zaběhat, jak je zvyklý, ale i tak to šlo. Do hodinky jsem se přestal klepat a mohl jsem začít povzbuzovat ostatní. Kolem 23. hodiny se začalo výrazněji stmívat a my jsme začali být trochu nervózní, kolik medúz tam na nás čeká.
Plavba v noci byla psychicky výrazně náročnější. Viděli jsme jen pár světýlek na naší lodi a jinak nic. Nemohli jsme se tak vyhýbat medúzám jako ve dne. Několikrát se mi stalo, že jsem do medúzy přímo zajel rukou, což byl hodně nepříjemný pocit, protože to člověk vůbec nečeká. Pár žahnutí na předloktí a noze jsem schytal, ale nebylo to nic zásadního. Měli jsme poměrně štěstí, že jsme plavali v červnu. Sice teplota vody byla o 3-4 st. nižší než např. v srpnu, ale zase medúz je zde výrazně méně.
Po své druhé plavbě ve 1:40 ráno jsem se po zahřátí šel zabalit do spacáku a na 2 hodinky jsem se prospal. Vzbudil jsem se až kolem 4. hodiny ráno, kdy už se pomalu začalo rozednívat a my už jsme byli kousek od skotského pobřeží. Kousek od otočky vylézal z vody Zdeněk a střídal ho Jakub, který tak trochu slízl smetanu a po pár set metrech ve 4:39 dosáhl jako jediný pevniny a s vítězoslavným řevem zvedl ruce nad hlavu. Měli jsme výborný mezičas – 10 h a 2 min.
Skotsko->Irsko
Průběh zpáteční plavby byl velmi podobný předchozímu dni. Svítilo krásně sluníčko a téměř nefoukalo. Co víc si přát. Vše šlo jako po másle a zanedlouho jsme byli v polovině druhé cesty. Začali jsme se chlácholit, jak jsme skvělý a jak jedeme na nový rekord. Trochu jsme to ale asi zakřikli. Asi 15 km před koncem za námi přišel Padraig, který vypočítává trasu a trajektorii naší plavby závislou na mořských proudech a rychlosti plavce, s tím že teď do toho musíme dát všechno, jinak nás proud stáhne na sever a mi si zaplaveme o 10-15 km navíc. To nás poměrně vyděsilo, zvlášť když jsme doteď do toho dávali 100% a síly postupně ubývali.
Proudy nám ale stále ještě pomáhali a plavali jsme díky nim rychleji. Například Pavlína, která byla považována za nejpomalejší z nás neskutečně bojovala a byla schopna plavat až 4 km za hodinu, což byla srovnatelná rychlost s ostatními z týmu. Já jsem se na svůj čtvrtý úsek vydal asi 14 km od Donaghadee a jako každý z nás jsem tam nechal opravdu všechno. V samém závěru svého úseku jsem už tahal ruce z vody jak z medu a měl jsem toho plné kecky. Za tu hodinku v moři jsem ale uplaval krásných 5,5 km (1:06/100m), což už asi nikdy nezopakuju. 🙂
Bohužel ani toto nepomohlo a proud nás táhl stále více na sever k ostrůvkům Copeland Islands poblíž Bangoru. Nyní jsme dostali od plavebního stratéga Padraiga nový cíl – obeplavat ostrovy těsně při jejich březích ze severní strany tak, abychom se vyhnuli silným proudům, které je omývají. Pořád jsme se trochu divili a v týmu řešili, proč to nevezmeme nejkratší cestou přímo mezi ostrovy, ale raději jsme nevyslovovali moc nahlas, protože jsme byli přesvědčeni, že naši navigátoři moc dobře vědí, co dělají. Když jsme se blížili k pobřeží prvního ostrova, byla zrovna ve vodě Zuzka. Věděla, že kvůli silným proudům musí plavat, co nejvíce ke břehu. To ale ještě netušila, co jí tam čeká. Na kamenných výběžcích se na sluníčku vyhřívalo asi 10 tuleňů a Zuzka odmítala plavat blíže.
Byla to poměrně zapeklitá situace, protože při vzdálenosti větší jak 50 m od břehu stála kvůli proudům téměř na místě. Povzbuzovali jsme ji, že to zvládne, ale sami jsme si byli téměř jistí, že bychom na jejím místě reagovali asi dost podobně. Zuzka je ale bojovnice a plavala dál trochu blíže ke břehu, až všichni tuleni naskákali za ní do moře, což pro ní bylo asi ještě daleko horší představa…ale nakonec to skvěle zvládla. Za 10 min ji pak vystřídal Zdeněk a ten už plně informován o proudech a mírumilovných tuleních se naopak vydal ke břehům tak blízko, že o kameny a plovoucí chaluhy škrtal vlastním tělem. Pár zvědavých tuleňů ho při plavbě následovalo a pozorovalo pod hladinou. Po Zdeňkovi nastoupil Jakub, který překonával proudy u posledního ze tří ostrovů. Po velkém boji v jedné jeho části se už následně proudy umoudřily a vypadalo to zase dobře.
V 17:35 se Jakub postavil na pobřeží Severního Irska. My všichni jsme vzápětí naskákali do moře a plní radosti, úlevy a štěstí plavali k němu. Všichni jsme se navzájem objali a poděkovali za tak skvělý výkon a zážitek.
Přeplavbu jsme zvládli v novém časovém rekordu 22 h 59 min a 15 s a doposud nejlepší čas z roku 2016 jsme překonali o 5h a 26min. (seznam štafetových přeplaveb)
Ještě nějaká čísla na závěr. Celková vzdálenost naší plavby byla 45 mil (cca 75 km). Věkový rozdíl našeho týmu CZECH IT! mezi nejmladším a nejstarším plavcem byl 36 let, průměrný věk pak 42 let. Celkem jsem za 4 hodiny ve vodě (podle Garminu) uplaval 19,965 km.
Petr
Petr Šlajs
petr-slajs.blogspot.com
Plavec, triatlet, kryathlet
a mistr světa v zimním plavání.